» ÚVOD |  SLOŽENÍ TEAMU |  LOVECKÉ AKCE |  SBTC CZ AKCE |  NAŠI PSI |  NOVINKY |  STAF BULL SHOW |  F1-TUG OF WAR |  STATISTIKY |  NADAČNÍ AKCE |  MEDIÁLNÍ AKCE |  TRENING AKCE |  CHOVATELSKÉ AKCE |  BULL TRENINGY  |  KAMARÁDI L.B.T. |  ODKAZY




ČLÁNEK - SVĚT PSŮ 6/2018

A ten kdo už v trafice byl ví že tam je toto bezvadné počtení a kdo nebyl, jelikož už je na trhu další číslo, má možnost počíst zde na stránkách luckybullteamu .....

A samozřejmě je tu jedna originální verze pro opravdové labužníky psaného slova, kterou jsem sesmolil ještě před tím než jsem top VERZI poslal do časopisu .....
ORIGINÁL - SE STAFBULÍKY PO STOPÁCH BERLÍNSKÉ ZDI

Nejprve se vždycky před psaním nějakého článku musí zrodit nápad, o čem vlastně člověk chce psát. Každý článek má svůj začátek a konec a stejně tak je to i s cestou. Každá cesta má svůj start a cíl. Ta naše pro tentokrát začínala v Praze, pokračovala přes Sever Čech do Berlína a po té jsme měli pokračovat k Baltskému moři a cestovat po pobřeží až na Polskou stranu a od Poláků zpět do hlavního města ČR matičky Prahy.
Někdo by si mohl položit otázku. Co dělá tento článek v psím časopise? Odpověď je snadná. Časopis se jmenuje Svět psů. To znamená, že se zabývá psy z celého světa. Nebo název časopisu znamená jen to, že pojednává o psím světě, o psí duši, o psím smyšlení, o psím životě, o světových psích plemenech a je asi úplně jedno v jakém koutě světa se ten či onen čistokrevný, nebo jen oříšek, psí kamarád nachází. V našem případě bude článek pojednávat o psích cestovatelích, což samotný název časopisu též vystihuje. Cestovat po světě se psy rovná se Svět Psů 
Konkrétně se zaměříme na cestu dvou Stafbulíků, kteří vyrazili po stopách Berlínské zdi.
Jmenuji se Sucky a můj parťák se jmenuje Wesley. Náš rodokmen o nás praví, že jsme čistokrevní Stafordšírští bulteriéři. Máme dva pány. Jeden je mužského rodu a jmenuje se Dan. Je to takový ten týpek, co nás neustále bere někam na závody, na hory, na cvičák, do lesa a stále nám vymýšlí nějaké aktivity. Má štěstí, že patříme mezi aktivnější plemena a pohyb máme rádi. Nicméně máme rádi i paničku, která nás zase učí spát v posteli a stará se o to, abychom měli plná bříška. Také s námi chodí na procházky, i když jsou spíše klidnějšího charakteru, ale to vůbec nevadí, aspoň se stihneme v klidu vyčůrat, což se nám s páníčkem často nepoštěstí a jsme rádi, že stíháme udělat potřebu za běhu u kola  . Také se stará o naší hygienu a zdraví, protože vypadat u našich aktivit dobře a dobře se cítit, je základ úspěchu.No zkrátka a dobře nemáme se úplně špatně.
Jednoho dne se tito dva domluvili, že vyrazíme všichni čtyři na společný výlet. Jé to bylo dohadů a plánování než našli společnou řeč. Jeden chtěl běhat po pláži a spát pod širákem, druhý spát v hotelu se sprchou a se snídaní do postele. No, a že by se zeptal někdo nás dvou, to nikoho ani nenapadlo. I když myšleno na nás bylo , protože když páníček domlouval první zastávku naší cesty , což bylo město Berlín , nezapomněl vybrat hotel, kde můžou spát i psi. Panička byla očividně ráda, že vzal v potaz i její požadavky a bude se minimálně jednu noc bydlet v hotelu. Hotel se jmenoval IBIS a nacházel se na břehu řeky Sprévy, která protéká skrze Berlín. Je strategicky umístěný i nedaleko nádraží a moc se nám tam líbilo.
Přípravy na cestu a samotná jízda autem z Prahy do Berlína, to vše nebylo nijak zajímavé. Páníčci nám zabalili misky, očkovací průkazy, granulky, pešečka a to bylo asi vše, co nás zajímalo. Jejich spacáky, ešusy, hadry a jiné pro nás nepochopitelné a zbytečné věci nás už moc nebraly, ale chápeme, že je asi potřebují. Po 250 km od našich hranic jsme dosáhli kýženého cíle. Rychle jsme se ubytovali a vyrazili vstříc do útrob Berlína. Hotel IBIS je situován tak, že z jedné jeho strany okny vyhlížíte přímo na zbytky Berlínské zdi, která je určitě asi tím nejzajímavějším co Berlín z hlediska poznání může turistům nabídnout. Paradoxně by člověk od Berlína očekával trochu víc, než jen torza „potegovaných“ zdí. Nám psům to asi až tak nevadilo. Weslouš to naopak ocenil. Spousta prostoru přidat i nějaký ten svůj podpis na betonové siluety, které k tomu přímo vybízely. Všude spousta lidí různých národností, cvakající foťáky, spíše teda mobilní telefony. Já i Weslouš neustále na vodítku, nechápala jsem proč, když jsme za celou cestu nepotkali téměř žádného psa. Z projevu paničky jsem ale pochopila, že město není úplně „psí město“ , dost často nadávala, že jestli si rozřízneme packu o všudypřítomné střepy, tak máme po výletu. Celá EAST SYDE GALLERY a celý Berlín jako by psy ani kočky neznal.Za celé odpoledne jsme potkali jen pár psů. Pár jsme jich viděli pod mosty, které propojovali břehy řeky Sprevy, ale s dost zvláštními pány.. Dále jsme jednoho flekatého staforda potkali v metru a dva retrívri s nějakou divnou paní štrádovali po chodníku v ulicích u obchodního centra Sony , které se nachází blízko POST DAMU. Každopádně jsem ráda, i když se očividně nejedná o psí město, že se zde dá již beztrestně chodit, aniž bychom se my, stafordi, či jiná podobná plemena měli bát o svůj život. Dřív tomu tak skutečně bylo. Na začátku tohoto století panovala v Německu šílená hysterie kolem tzv.bojových plemen. Kamarád našeho páníčka Pavel Renner nám o tom vyprávěl své a často si kladl otázku.

Kde se vzala v Německu ta hysterie na začátku století kolem takzvaných bojových psů? Co bylo příčinou ? Které psí plemena ? A proč se dostala na seznam "zakázaných " plemen ?
Faktem skutečně zůstává ,že na konci 90.let ,zejména ve východních spolkových zemích již spojeného Německa , bylo zaznamenáno více útoků problémových psů na člověka a to bohužel i smrtelných. Odkud se vzali? Samozřejmě, že za vším stojí nezodpovědný chovatel ! Ale za počtem těchto psů stojí i ta skutečnost , že po pádu Berlínské zdi zůstalo "bez práce " mnoho dobře vycvičených psů od východoněmeckých pohraničníků a ne méně velké množství po sovětských vojácích. Berlínská zeď nebyla jenom betonovou zdí vedená středem Berlína ,ale i stovky kilometrů oploceného pletiva kolem západní části , tak jak to známe i z naší pohraniční historie. Ti to psi byli cvičeni stejně jako u nás stylem SUP (samostatně útočící pes). A takovýto nebezpečně vycvičený pes se bohužel dostal do rukou civilního (laického) obyvatelstva. Tito psi byli dále hojně využíváni v bezpečnostních agenturách, kteří je bez znalostí výcviku používali "naostro " k hlídání soukromých objektů. A odtud bohužel pramení i statistická čísla útoků psa na člověka .
Určitě je na zvážení , jestli nebylo chybou, že se rozhodli tuto situaci řešit tak drastickým způsobem jako je celo plošné odebírání psů . Jak tuto skutečnost s pohraničními psi měli řešit ? No rozhodně se neměli stát věcí , která se prostě dá jenom prodat . Vždyťˇ sovětští vojáci například prodávali takto vycvičené psi i za pouhých 10Marek …..


V Hamburgu dokonce v témže období vypukla hotová psí genocida, která onehdy zahýbala téměř celou kynologickou Evropou. Psi podobných plemen jako jsme my stafbulíci, pitbulteriéři, američtí stafordi byli nesmyslně na základě neobjektivních pravidel zabavováni svým majitelům a nemilosrdně usmrcováni. Nedokážu si to vůbec představit, že by nás někdo jen tak vzal svým páníčkům a měl by nás poslat do psího nebe. Pes, který je v plné síle, milující své pány, lidi a svůj život. Panička by se asi zbláznila. Jsem ráda, že tato doba je už za námi a vůbec celé tohle smyšlení německého národa je snad už jen hudba minulosti. První noty rozehrála první světová válka, po té druhá světová válka a lidská genocida a v neposlední řadě Berlínská zeď, která kdysi sloužila k rozdělení východního komunistického Berlína ( NDR ) od západního Německa. Přitom se jednalo o jeden stát o jedno město. Představa, že bydlím s páníčkem v této době v tomto městě ve východní části a Weslouš s paničkou by bydlel za řekou v té západní a vše by to bylo rozdělené několika kilometrovou zdí s ostnatým drátem, je pro mě dost strašná. Obyčejné společné venčení by už nebylo možné, vstup do jednotlivých částí Berlína by byl omezen pouze na jakési zvláštní, výjimečné povolení. No, a když už byste se dočkali pádu Berlínské zdi vyrukovali by na Vás se psí genocidou. Jak o tom například kdysi napsala Lea Smrčková, šéfredaktorka tohoto časopisu ve článku PSÍ GENOCIDA po Hambursku.

V Hamburku, jak známo, došlo k usmrcení dítěte pitbulem, které celou proti psí hysterii vyvolalo. Již v následujících dnech se v tamním tisku objevila vyjádření místních politiků: starosta veřejně přislíbil, že se zasadí o to, "aby bylo utraceno co nejvíce psů". Nejvyšší zástupce SPD v městském zastupitelstvu se dal slyšet, že po uplynutí přechodné doby, tedy zhruba do konce roku 2000, by měl být Hamburk "zcela osvobozen od bojových psů".
A po silných slovech následovaly činy. Psi, kteří podle názoru politiků spadají mezi nebezpečná plemena, byli rozděleni do dvou kategorií. V první jsou pitbulové, američtí stafordšírští teriéři a stafordšírští bulteriéři. V průběhu přechodného období by měli být VŠICHNI odebráni svým majitelům a usmrceni. Pro ně východisko prakticky neexistuje, jako čistě hypotetická možnost bylo v tisku publikováno stanovisko vedoucího městského úřadu Norberta Lettaua: "Pokud nějaký důchodce vlastní desetiletého revmatického pitbula, který už věkem přišel o zuby, může převážit emocionální zájem tohoto člověka a mohlo by mu být povoleno další držení."


Vše bylo směšné a chtělo se nám s Wesloušem plakat. Ale už je pozdě spousty psů už v Hamburgu zaplatilo životem, za které mohla především lidská hloupost. Muselo to být strašné.
V podstatě je velmi smutné, že při procházce Berlínem na Vás působí převážně tyto památky. Lidské poválečné hřbitovy a Berlínská zeď s přechodem Checkpoint Charlie což byl cíl naší procházky. Dnes už jen symbolická památka z dob minulých, kterou připomínali už jen usmívající se němečtí občané, oblečení do amerických uniforem, kteří imitovali pohraniční stráž na tomto památném přechodu. Páníčka nenapadlo nic jiného, než nás předat i s vodítky do rukou těmto „hercům“ a vytvořit si tak výbornou fotografickou příležitost, nejen pro sebe, přivodil jí i tak všem přítomným, kteří se zrovna na Checkpoint Charlii pohybovali. „Opravdu výborné představení“ zaklela panička. Kdyby nám raději dal napít. Než aby tady s námi hrál tuto komedii. Pozorná panička si však brzo všimla, že máme po několika kilometrech jazyky na vestě a z batůžku vybalila misku, nalila nám vodu a za v času tak ukončila naše herecké představení, které se neobešlo bez typických stafbulích zvuků, které umí snad jen naše plemeno. Když jsme vzrušení, či jsme zrovna středem zájmu, jako tomu bylo v tomto případě, vyluzujeme zvuky připomínající kvákání žab.
Cíle bylo dosaženo, myšlenek v hlavě se nám urodilo více než dost. A my podél řeky Sprévy vyrazili zpět k hotelu. Na pokoji nás čekali voňavé peřiny a plné misky. Ó jaký slastný pocit. Páníčci si také odskočili naplnit pupky a po návratu z večeře se zavrtali k nám pod peřinu a všichni jsme společně usnuli. Byl to náročný den, ale velmi poučný. Nikdo by neměl na takovéto věci zapomenout a historie, nejen ta lidská, ale i ta psí by měla být předávána z generace na generaci. Je zapotřebí si takovéto zásadní události neustále připomínat a už nikdy nedopustit, aby se takovéto činy opakovaly. Nikdy, už nikdy … hlava mi padá, jazyk se mi začíná nervózně třepotat, kousek mi dokonce směšně vykukuje z tlamy ven , kvičím, nožky mě někam utíkají ….. už spím a zdá se mi sen. Běhám s Wesloušem po Berlínské zdi, která je bez drátů už jen pomalovaná nevinnými grafiti , všude létají bílé holubice, lidé se objímají, smějí se, psi i lidé jsou šťastní ve Světě psů i lidí ………

Autor : Daniel Žďárský
Foto: Daniel Žďárský
www.Berlínská zeď.cz/
UPOUTÁVKA - SVĚT PSŮ 6/2018
BERLÍN - Historie lidská i psí - se stafbulíky podél Berlínské zdi

V tomto čísle se můžete dočtete o poutavé vyprávění z cesty dvou stafbulíků , kteří vyrazily napříč Berlínem po stopách Berlínské zdi. Cílem nebylo jen to abychom dosáhli slavného přechodu mezi západem a východem Checkpoint Charlie, ale zamyslel jsem se v článku i nad tím jak to kdysi bylo se Psí genocidou, která se nechvalně proslavila zejména v Hamburgu v roce 2000. Myslím, že se článek povedl a pro ty , kteří navštíví trafiku se mají opravdu na co těšit ......